Výzva aneb co si myslím o adapťáku po sedmi letech

31. ledna 2012 v 16:27 | prima holky |  Příběhy

Výzva aneb co si myslím o adapťáku po sedmi letech
No jo, vím, že teď po sedmi letech je asi trochu zvláštní vytahovat z desek zápisky o adapťáku v o1, ale když jsem našla svůj starý deník, nedalo mi to a musela jsem ho otevřít. Přečetla jsem si jenom jednu část a hned jsem si řekla, jak jsem si mohla takovéhle věci a ještě takhle mizerně psát do deníčku. Velkým, ještě dětským písmem v něm bylo napsáno :

Crrr! zazvonil budík a já jsem okamžitě natáhla ruku připravena ho bleskově umlčet. Ale dneska to bylo jiné, cítila jsem to. Tak jsem vstala a koukla na kalendář. Prvního září! To jsem měla tušit! Ach ne, kolik je hodin?! Ohlédla jsem se po budíku a vydechla jsem. Teprve šest deset. S úlevou jsem se šourala do kuchyně a tam jsem uviděla mamku(což je dost podezřelé, neboť jsem vždy dříve vzhůru než ona), jak vaří čaj.
"Ahoj zlatíčko, dáš si čaj?"
"Hmm..." zamumlala jsem a nasypala si do misky kornfleksy, zalila je mlíkem a začala jsem si to s nepřítomným pohledem cpát do pusy.
"Mamííí!!!" zavřeštěla jedna z mých sester, pravděpodobně Annie.
Mám tři sestry, Annie, Tess a Jane. Annie, jak už jste poznali, je ta uvřeštěná a uječená. Je jí osm a půl let a chodí do třetí třídy. Je někdy fakt otravná. Pak mám Tess, moje dvojvaječné dvojče. Sice je mé dvojče, ale je úplně odlišná. Ona je ta výborná sportovkyně, ta zdivočelá rusalka, ta ve středu pozornosti. Hm, když to tak uvážím, ve středu pozornosti jsme bývaly vlastně vždycky obě. A přesto, že jsme tak odlišné, jsme nejlepší kamarádky. A ta poslední, Jane, ta je ta nejtvrdohlavější holka co znám. Vždycky si vymaní to, co chce. A to jsou jí teprve tři.
"Proboha, prosím tě, pohlídej ten čaj, já musím za Annie." stačila jsem pochytit od mamky, která už spěchala nahoru.
Jáj, co jí zase je? pomyslela jsem si.
Po tom co jsem odstavila čaj a skončila se svou snídaní jsem šla nahoru do mojí a Tessiny koupelny, ale zjistila jsem, že tam Tess už je.
"Dělej, Tess," houkla jsem na ni skrz dveře.
Běžela jsem tedy zatím do svého pokoje překontrolovat jestli mám všechny věci připravené. Hm, tak to bychom měli, kartáček na zuby, pasta, ručník, šampon na vlasy, sprchový gel a kosmetika... Kosmetika! Kde mám kosmetiku?! Jistě, nechci vypadat jako štětka hned první den, ale jako strašidlo taky ne. Převrátila jsem svůj pokoj naruby, ale nenašla jsem. Přišla Tess a pomohla mi, ale nenašly jsme. Pak mi nabídla, že můžu používat její, ale ta taky nebyla k nalezení. Nakonec jsme si vzaly máminu kosmetiku(má jich fakt slušnou řadu, takže si toho ani nevšimla).
Annie už musela do školy a rodiče do práce. Tak ji vzali s sebou a vyklopili ji u Amálky, mé bývalé školy.
Jane zas šla poprvé do školky a tam ji vzala babička Greta.
Zůstala jsem doma sama s Tess. Obyčejně bysme byly rády, protože bysme si každá zalezla do svého pokoje a pustila si svůj notebook, tam chatovala s kámoškami a kámošema, psala své příspěvky na náš blog nebo jen tak poslouchala muziku. Někdy jsme byly i spolu a zpívaly jsme karaoke, trsaly nebo jsme si jenom povídaly. Ale dneska to bylo jiné.
Po tom co jsme vyřešily problém s kosmetikou a Tess vyšla z koupelny, vlezla jsem si tam. Dala jsem si rychlou sprchu na osvěžení, pak si vyčistila zuby a opláchla obličej. Pak jsem si nanesla jemné stíny na víčka očí a i když to nebylo skoro vidět, byla jsem spokojená. Pak jsem jenom přetáhla rty jelením lojem a byl konec.
Došla jsem pak do předsíně kde jsme s Tess už měly naskládaná svá zavazadla. Koukly jsme na hodiny. Ukazovaly osm. Tak jsme si zalezly do svých pokojů s naší novou knížkou k narozkám. Ve dvacet jsme se zase sešly dole a kývly na sebe. Už bychom měly vyrazit, ale máma tu nebyla. Kývly jsme na sebe. Zažily jsme tyto situace už snad stokrát, takže to už nebyl problém. Mamka to ne vždycky stihla, tak jsme si musely poradit samy. Vzaly jsem klíče a otevřela. Vypochodovaly jsme ven na zahradu. Pak jsem zamkla a už jsme se táhly k bráně. I tu jsem otevřela a byly jsme na chodníku. Naposledy jsme se nadechly vůně našeho domova a pak jsme šly.
Máme tu školu dost blízko, takže jsme nemusely spěchat. Jen přes silnici a kousek do kopce. Já jsem za sebou táhla svůj malý fialový kufřík a Tess svou zelenou sportovní tašku. K tomu ještě spacáky.
Před školou už byly hloučky nových studentů. Probojovaly jsme se s Tess až k hloučku s naší novou třídní.
"Ááá, tady jste," řekla s milým úsměvem. "Macy a Tess Scarletovy?"
"Ano, paní profesorko," řekly jsme unisono.
Když si nás zapsala, šly jsme k autobusu a naložily jsme svá zavazadla do kufru autobusu. Pak jsme začaly vyhlížet mamku, i když jsme věděly, že je to marné.
"Nastupovat!" rozlehlo se po celém okolí.
Začala nás volat podle abecedy.
"Macy Scarletová!" - přiběhla jsem a nastoupila do autobusu. A právě v tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem tu výzvu co tu tak dlouho visela ve vzduchu přijala.

Pan Namyšlenej
Když jsem vstoupila do autobusu, tak už tam bylo celkem dost lidí. Ale našla jsem si dvě krásná místečka vzadu. Když jsem si sedla, viděla jsem oknem Tess, jak přibíhá k autobusu a nastupuje.
"Pohni sebou, Tess."
"No vždyť už jdu..."
Všichni primáni (ano, pokud jste si nevšimli, naše nová škola je gymnázium) už byli v autobuse, tlachali spolu ti co se znali a pokukovali po těch co neznali.
"Milí žáci, budeme se muset trochu uskrovnit, pár velkých studentů se nevešlo do autobusu a tak pojedou s námi," oznámila nám naše třídní profesorka. "Vy tam vzadu, pojďte blíž..."
Samozřejmě, že jsme to musely být i my. Tak jsme šly dopředu, ale tam už nikde volná dvojmísta už nebyla, takže jsme se musely nějak poradit. Tess měla to štěstí a sedla si vedle holky. Já, věčný smolař, musela skončit u kluka. Ale aspoň jsme byly přes uličku. Vytáhly jsme si knihy a začaly číst.
Vtom do autobusu přišel i někdo jiný, nějaká slečna(paní bych jí ještě říkat nemohla a holka taky ne). Měla tak středně tmavé hnědé vlasy, měla takové to barevné tričko, které si vyrobíte a vypadala celkem sympaticky.
"Milé děti, já jsem profesorka Smyčková a budu vaše třídní," předala nám informace o sobě, "a toto," ukázala na tu slečnu, "je Šárka. Je to absolventka našeho gymnázia a nyní chodí na Karlovu univerzitu."
Pak do autobusu nastoupila ještě jedna (asi) profesorka a řekla nám:
"Přeji vám pěkný pobyt, dobře se seznamte a buďte na sebe hodní!" a odešla.
"Jestli jste to právě nepoznali, právě jste viděli vaši ředitelku, Milenu Minaříkovou" dozvěděli jsme se.
Pak se dal autobus na cestu. Začetla jsem se do své nové knížky, Monster High. Tess zas dostala Volleyball Girl.
"Tak, a teď děti, dostanete kartičky a tam budete započítávat všechno co jste spočítali cestou. Budete to dělat ve dvojicích, tak jak sedíte."
Zaúpěla jsem. Ještě jsem se ani nepodívala, vedle koho to vlastně sedím. Jenom jsem věděla, že sedím vedle kluka. Jen tak po očku jsem se koukla a zahlídla blonďaté vlasy. Jé, to by mohl být ten kluk, co mi o něm vyprávěla Kája. Jak se do prkýnka jmenoval?! Jo, už vím, Hořejší! Hmm, to bude zas společnost... Koukla jsem se pořádně a se zklamáním jsem se odvrátila. Jak jsem mohla být tak hloupá! Tenhle kluk vypadal úplně jinak než kluk, kterého mi popisovala Kája. Měl rovnátka, špinavě blond vlasy a prostě byl jinej než jsem si myslela.
"Jak se jmenuješ?" zaútočila jsem hned.
"Filip, a ty?"
"Macy... Hej, tak ty počítej a já to budu zapisovat, OK?"
"Hmm..." zamumlal do neurčita.
Myslela jsem si, že to bude takovej zakřiklounek, tak jsem se ho radši dál neptala, aby si o mně hned první den neudělal obrázek s nadpisem *VLEZLÁ*. Začal počítat a já zapisovala. Koukla jsem se přes uličku, protože jsem se chtěla podívat jak se baví Tess. Právě se tam s tou ňákou holkou řehtaly jak šílenci a já si začala připadat tak sama. Řehtaly se tak vehementně a bavily se sebou tak důvěrně, jako by se už znaly. Ale co já vím, třeba jo. Tess totiž chodila na jinou základku než já, sice potom i se mnou, ale stejně. Máma totiž chtěla předejít běžným hádkám mezi sourozenci, které jsou ale hlavně mezi dvojčaty. My jsme ale byly spřízněné duše. A tak, když jsme vedly s tou školou co tam chodila válku, ona se k nám přidala. O pololetí se přidala k nám do třídy. Přijali ji v pohodě, protože si na ni už zvykli. Ale teď jinam.
Potom, když nás už to přestalo bavit a unavilo nás to, já se zase začetla, ale nechala jsem toho, neboť se mi začalo dělat špatně. Pak jsem si začala kreslit a grafitovat do svýho bloku, ale i to mě omrzelo. Tak jsem se snažila vytáhnout z toho zakřiklounka něco a přijít na téma o kterém se rád baví. A přišla jsem na to hooodně rychle.
"Byl jsi ve svý třídě oblíbenej?" zeptala jsem se ho.
"Ani ne, spíš mi nadávali do šprtů a tak..." odpověděl zdráhavě.
Nejradši bych si za to nafackovala.
"A kam jsi chodil na školu?" - to ho docela oživilo. Aha, klíčem bude škola!
"Ve Švermově, to určitě neznáš..."
"Ale jo, znám! Chodí tam totiž moje sestřenka."
"A kolikátá jsi byla?" zeptal se mě se zájmem. Brzy jsem přišla na to proč.
"Druhá. A ty?"
"První."
"Gratuluju, jsi dobrej." bylo to upřímné, ale taky jsem zjistila kdo je ten hajzl co mě a Tess předhonil.
Začali jsme mluvit o takových nesmyslech jako je škola a tak. Zjistila jsem, že ho bere fyzika a tak jsem mu dala přezdívku - Fyzik. A později se to i uchytilo. Zdá se, že je to nějaký Einstein II. Potom jsme zase začali počítat nálepky na autobuse a on mi říkal, že je to v němčině.
"Toho jsem si taky všimla."
A začal vykládat, jak umí německy a tak. Jo, málem jsem zapomněla, je to taky tak trochu vychloubač, ale ten, který se má čím chlubit.
"A v Rakousku se taky mluví německy."
"To máš pravdu," připustil.
"No, ale v Rakousku je úplně jiná němčina než v Německu," řekl jeden kluk co seděl šikmo přes uličku přede mnou.
Co se plete do rozhovoru jiných lidí?! Dost mě naštval. Ten si o sobě musí myslet kdovíco. Od té doby mi zůstal v hlavě jako *Pan Namyšlenej*.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama