Moje 15. narozeniny

30. ledna 2012 v 19:15 | prima holky |  Příběhy

Moje 15.narozeniny




No jo, ten čas ale letí. Nedávno mi bylo osm, bylá jsem malá holčička, která nosila zaplétané copánky s mašlemi a růžové šatičky s obrázkem medvídka Pú. Najednou mi je 15, ani nevím jak je možné, že jsem tak rychle dospělá žena. To zas ne, nesmím přehánět, ale přece jenom 15, to už je nějaký věk. Nedávno jsem byla třeťačka a najednou chodím do prváku na gympl. Nevadí mi být * dospělá *, má to své výhody i nevýhody, ale bohužel v mém případě jsou tu spíš ty nevýhody.

V mém věku už mi záleží na tom, jak vypadám a to u mě není zrovna velká sláva. Jsem malá, ale moje váha je velká. Mým kamarádkám nevadí, že jsem jako slon, ale mně ano. Snažila jsem se zhubnout jakýmkoliv způsobem, ale nikdy to nevyšlo - ráno jsem rohlíky, co mi připravil táta dávala do lednice a čaj, co mi uvařil jsem vypila jen do půlky a zbytek vylila do dřezu. Lístky na oběd jsem dávala Týně, která byla jako tyčka. Až do cesty domů mi to vyšlo.. Ale ten pitomý autobus, ve 30 stupňovém vedru se táhl jako hlemýžď a moje tělo už to nevydrželo. V autobuse jsem normálně omdlela a práskla sebou na zem. Seběhl se kolem mě hlouček lidí a já viděla jen rozmazané fleky. Když konečně dojel na zastávku a já se doplížila domů, byl průšvih. Mamka na mě začala křičet, že jsem klidně mohla zkolabovat a to by byla teprve legrace. Pak se ale uklidnila a začala mi naivně domlouvat, že prý nejsem tlustá, jen nejsem vychrtlice jako všechny ostatní holky u nás ve třídě.

Škola mi doposud tolik nevadila, až na jeden jediný pitomý předmět - TĚLOCVIK. Ať děláme cokoliv, vždycky to pro mě skončí katastroficky :

- šplháme po laně a já jako jediný tele se snažim dostat alespoň do půlky, ale prostě to nejde

- všechny holky na kruzích dělaj kotrmelce a různý otáčky a já opět neudělám ani pitomou "baletku"

- stojky, hvězdy, kotrmelce, tohle všechno na tělocviku děláme a já jediný co udělám je šišolatej kotrmelec a to ještě vždycky skončim vedle žíněnky

- otočky na hrazdě,ty radši ani nezkouším

Jedině tak vybíjená, tak celkem ujde, je na ní potřeba velká síla v rukou a tu já mám.

Je tu jeden jediný předmět, který úplně zbožňuju - francouzština. Máme báječnou učitelku, paní Irenu Plátkovou. Ještě jedna výhoda, máme i rodinnou mluvčí madam Jambon /žambon/. Z francouzštiny jsem snad nejlepší ze třídy, ale to nikdo neocení. No co, hlavně že mě baví a mám z ní dobré známky.

Stejně, alespoň trošičku bych se chtěla zlepšit… V brzké době, jak už sem řekla budu mít narozeniny ( teda už jsem je měla, ale oficiální oslavu budu mít až za pár dnů ). To je výborná možnost, rodiče mi naznačili, že 15 let, to je požehnaný věk a tak "možná " bude trošku víc dárků než jindy. Využiju toho a u rodičů vyškemrám pár činek a další posilovací náčiní, já se v tom moc nevyznám, tak doufám, že táta vybere něco dobrýho.

Úplně nevím, co si mám přát. 1. část těla mi říká ať činky a ta 2. iPod… Co mám dělat?

No co, řekla jsem si, že činky, tak ČINKY! Už mě od toho nic neodradí. Teď se musím rozhodnout, jak těžké… kilové nebo snad dvoukilové? To si budu muset ještě pořádně rozmyslet. Nebo ne, nebudu si s tim lámat hlavu, radši se pustím do těch francouzských slovíček. Tak jambon, jambon a pořád to opakuju, pak si ale něco uvědomím :

jambon / žambon/ …. šunka

To je legrační, naše rodinná mluvčí se jmenuje šunka.

Ale dost s francouzštinou, začal mi vyzvánět mobil:

, Ano, tady Irena Janková, kdo je u telefonu? '

" Ahoj Irenko, tady máma, začni připravovat na oslavu, dneska si táta udělal čas a může přijet, volám ti dřív, abys to všechno stihla. Zrovna pro něj jedu na letiště, takže máš tak 2 hodiny času, ještě se stavíme v kavárně pro něco dobrýho, jo?"

Já už ale neodpověděla a zavěsila. Byla jsem šťastná, že táta přijede, ale zároveň strašně naštvaná. Nikdy si na mě neudělá čas a konečně na moje narozeniny přijede, dá mi dárek a hned zase odjede?! Je to na houby, skoro vůbec se nevidíme, pořád jen PRÁCE, PRÁCE !!!

Mobil začal znovu vyzvánět svoji melodii. Koukla jsem na displej a zase máma, vlastně koho jiného jsem čekala? Hovor jsem zvedla, ale už sem nic neříkala z mobilu se jen naštvaně valilo :

" No tak Ireno, kde si? Odpovíš mi? Proč si mi to zavěsila?…..,_"tohle bylo ještě v pohodě, ale pak " Ireno, si ze mě děláš srandu, no tak, odpovíš mi? Co si to vůbec dovoluješ mi zavěsit telefon, slyšíš?"

Už jsem neměla náladu to poslouchat a tak jsem opět zavěsila. Vzala jsem mobil a když začal vyzvánět po třetí, vypnula jsem u něj zvuk a šla pustila na plné pecky stereo, kdyby náhodou telefon začla znovu vibrovat.

Co mám dělat, když tu oslavu nepřipravím, máma mě zabije, když ji připravím, bude na mě křičet stejně. Nejradši bych do toho praštila, ale to bych si pak znepřátelila i tetu Karin, strýčka Viktora a dvojčata Tery a Lucy. Záleží mina nich vůbec? Nejradši bych se zamkla do pokoje, lehla si do postele i s compem a psala si s Nikolou přes facebook. Jo, to by bylo super. Ale ne, já musím připravovat tu pošahanou oslavu, na které si mě stejně nikdo nebude moc všímat i když je moje. Ach jo, narozeninový pátek jsem si představovala jinak. No co, nějak to snad přežiju.

Začala jsem po celém obýváku rozvěšovat barevné praporky a házet stříbrné třásně. Na lustr jsem pověsila velký čínský přehoz, který teta Karin přímo zbožňovala. I celý stůj jsem prostřela v čínském stylu, nevím proč, ale ta Čína mě prostě láká. Zase mi začal vibrovat telefon. Teda jestli je to zase máma, tak už se vážně naštvu… Cože táta mi volá, jeho číslo už jsem na svém displeji neviděla asi rok :

, Halo, tati? Co se stalo, proč voláš?'ptala jsem se trochu zvědavě a trochu vyděšeně.

" Ahoj Irčo, hele, vím, že jsem slíbil, že přijedu, ale naše letadlo mělo nehodu"

Na chvíli v telefonu bylo hrobové ticho.. .

, Cože, počkej, počkej. Chceš říct, že…'

" Mamce jsem už volal a neboj, nic vážného se nestalo, vyřadil nám jeden motor a letadlo letělo nevyváženě. Zlobíš se?"

, Ne, v pohodě. Tak to oslavíme někdy jindy no. Kdy přiletíš sem domů?'

" To je právě to. Měl jsem určený jeden den volna, zítra odlétám na půl roku do Afriky."

, No tak to se nedá nic dělat, ale nevadí oslavíme to, až se vrátíš. Ahoj, už musim.'

Páni, tohle je na mě opravdu moc silný kafe, Dělám, jako že je mi to jedno, že je všechno v pohodě, ale ve skutečnosti mě to strašně bolí. Odlétá na půl roku a rozloučil se telefonem?! Tak to dopadlo ještě hůř, než jsem myslela , ani to * ahoj * mi neřekne on sám. Kdo to zvoní v tuhle dobu? Už je celkem pozdě.

, Dobrý den, kdo jste' vykoktala jsem.

" No já jsem brigádník doručovací služby a nemusíte se mě bát. Mám pro vás dost velký a těžký balíček, jste Irena Janková?"

, No to jsem a od koho je ten balíček?'

" Od nějakého pana Adama Janka. Zřejmě váš příbuzný…"

, Ano, to je. Nashledanou a děkuju!'

Rychle jsem začala trhat bílý papír z velkého balíku a nestačila jsem se divit. Stála přede mnou velká sada která obsahovala, činky, tyč, posilovací nástroje a hromadu dalšího náčiní. Byla jsem štěstím bez sebe, protože jsem věděla, že tohle všechno je od táty. Co to je, úplně na dně bedny byl ještě jeden malý balíček. Obal z něj jsem ztrhla jako náplast. Nevěřila jsem svým očím, v rukách jsem držela můj bílý vysněný iPod. Dostala jsem úplně všechno, o čem jsem snila. Jeden důležitý dárek mi tu přece jenom chyběl, rodina a TÁTA, protože i když mi dal úžasné dárky, jeho mi to nikdy nenahradí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama