Leden 2012

Jarní úklid

31. ledna 2012 v 16:42 | prima holky |  Příběhy

Jarní úklid?!…. To ne!

Honza se začal prohánět po chodbách skoro prázdného paneláku "Je jaro, je jaro!!!"
"Jste trochu vadný, ne? To nemůžete tohle, prohánět se po chodbách a povykovat, už vám bude dvanáct let, ale chováte se pořád jako pětiletý" napomenula ho jeho domácí chůva a vychovatelka Marie.
"Ale můžu, dům je skoro celý prázdný, protože všichni kromě nás vyjeli do přírody". Marie se na něj ale rozzlobila z jiného důvodu, že to prý tak nemyslela, že jde o tohle…. Je teprve 17. března!
"No dobře, tak já tedy budu zpívat * BUDE JARO, BUDE JARO ZA ČTYŘI DNY *" odpověděl jí na to Honza se smíchem, ale ta místo toho, aby se smála se na něj, ještě víc rozzlobila a * vlepila * mu jemnou, ale přesto výchovnou facku. Jak ale viděla, že rozmazlený synáček začal popotahovat slzy, hned ho zase utěšovala:
"Jak vidím, musím s vámi jednat jako s malým. Tak teď hezky půjdeme domů do bytu, uvaříme kafíčko a dáme si loupanďáčka,ano, souhlasíte?"
"No, ještě bych to trošku upřesnil - vy mě dotáhnete do bytu, vy mi uvaříte kafíčko a já sám si dám loupáček, který mi vy ohřejete, jasný?" dořekl Honza a popadl záchvat smíchu.
Marie se tomu ale tak nesmála, chytla ho za ruku a pořádně mu tu jeho malou ručičku ve své černé rukavičce stiskla a on bolestí kvíkl jako (s prominutím) prase.
Teď se smála zase Marie. Vytáhla ho s kvílením do schodů do posledního patra
(výtah opět nefungoval), odemkla dveře a vtáhla Honzu za práh domu.
"Tak abys teď hošánku chápal, já nejsem žádná služka, ale chůva a tak se postarám o to, ne abys měl teplý loupáček, ale o to, aby sis šupem uklidil a vysmejčil svůj pokoj. Máš ho dost velký, takže budeš rád, když to stihneš dřív, než se vrátím od slečny Bezouškové z druhého patra" rozhodla Marie.
"To myslíte vážně - mně poroučet? Taky vás tatínek může hodně rychle vyhodit a……."
Už to ani nestihl dopovědět, Marie si ho dokázala umlčet a dostat do pokoje kde byly hroudy špinavého prádla, rozházené školní potřeby, polámané a zaprášené hračky, pomalu rozkládající se dobroty a pomalu dohrávající stereo. Marie Honzu do jeho zapáchajícího pokoje zamkla a nechala mu jen vchod do koupelny rodičů.
"No fuj, věděla jsem, že tu máš svinčík, ale že až takovýhle? Máš na to dvě hodiny a nepřej si mě, jestli to nebude!"

Honza už si ani netroufl odporovat a pustil se do toho. "Furt jenom poručuje, zakazuje a přikazuje, ale že by mi pomohla? To ne! Tak co tu máme…"
Otevřel skříň, která byla nacpaná až k prasknutí dalším zmuchlaným oblečením a tu a tam nějakou tou hračkou. Všechno se to na něj vysypalo a on už po otevření jedné skříně propadl nervům "Tohle nikdy nedokážu uklidit!" ale pokračoval. Nejdřív vyprázdnil všechny skříně, šuplíky i prostor pod postelí a pak teprve začal uklízet. Když se dostal přes hroudy nepořádku k pytli na odpadky, začal do něj házet ty rozbité hračky: " Polámané, polámané… je, ale tohohle méďu nemůžu vyhodit, sice nemá oko, ale co…. Pro jednu hračku se snad Mařka nezblázní. No, co tu je dál… slovník spisovné češtiny, hm, stejnak už mě Marie tak naučila. Šup s ním do pytle. Tak! "

Douklízel poslední harampádí a upaloval k počítači. Asi za 10 minut přišla Marie z čajového dýchánku a řekla " Ale copak, copak… Mladý pán už má uklizeno a může sedět u počítače? Tak se na to podíváme."



Vešli do pokoje a Marie byla příjemně překvapená " Že bych se ve vás zmýlila? Vypadá to, že tu máte doopravdy uklizeno, jenom si tu pak ještě vysajte a utřete prach. Tak se podíváme do skříně…… PRASK! BUM*!. PRASK!"BUM-BUM*TRR!"… No co má tohle znamenat???"
Na Marii se ze skříně vyvalila přímou hrouda odpadků. Dobře, vynadala Honzovi a šla dál, roztáhla závěs za postelí a tam to samé - valil se odtud zápach špinavých ponožek. Teď koukla pod postel a už se ani nedivila - chuchvalce prachu se chytaly do hraček a oblečení…

" Tak dost, vůbec nic si tady neudělal, jenom si nepořádek přemístil někam jinam. Vyhodil si vůbec něco? Zdá se mi, že tu nepořádek spíš přibyl než aby tu bylo uklizeno." Marie vzala pytel s odpadky a jenom koulila oči : " Slovník spisovné češtiny, učebnice anglického jazyka, společenská etiketa…Tohle jsou všechno jen velmi naučné knihy a ode mne! Vidím, že si zase nic neudělal a tvůj otec mě pověřil, aby než se vrátí to bylo hotovo. No, co s tebou mám dělat, dneska si vyhrál, zavolám úklidovou službu a ta to tady vysmejčí, ale věř mi, že příště už vyhraju"dořekla Marie a se zklamáním odešla do obývacího pokoje.
"Ha ha ha ha…. 2:0 pro mě. A víš co Mařko, já tady přece jenom něco udělám :D!"

Výzva aneb co si myslím o adapťáku po sedmi letech

31. ledna 2012 v 16:27 | prima holky |  Příběhy

Výzva aneb co si myslím o adapťáku po sedmi letech
No jo, vím, že teď po sedmi letech je asi trochu zvláštní vytahovat z desek zápisky o adapťáku v o1, ale když jsem našla svůj starý deník, nedalo mi to a musela jsem ho otevřít. Přečetla jsem si jenom jednu část a hned jsem si řekla, jak jsem si mohla takovéhle věci a ještě takhle mizerně psát do deníčku. Velkým, ještě dětským písmem v něm bylo napsáno :

Crrr! zazvonil budík a já jsem okamžitě natáhla ruku připravena ho bleskově umlčet. Ale dneska to bylo jiné, cítila jsem to. Tak jsem vstala a koukla na kalendář. Prvního září! To jsem měla tušit! Ach ne, kolik je hodin?! Ohlédla jsem se po budíku a vydechla jsem. Teprve šest deset. S úlevou jsem se šourala do kuchyně a tam jsem uviděla mamku(což je dost podezřelé, neboť jsem vždy dříve vzhůru než ona), jak vaří čaj.
"Ahoj zlatíčko, dáš si čaj?"
"Hmm..." zamumlala jsem a nasypala si do misky kornfleksy, zalila je mlíkem a začala jsem si to s nepřítomným pohledem cpát do pusy.
"Mamííí!!!" zavřeštěla jedna z mých sester, pravděpodobně Annie.
Mám tři sestry, Annie, Tess a Jane. Annie, jak už jste poznali, je ta uvřeštěná a uječená. Je jí osm a půl let a chodí do třetí třídy. Je někdy fakt otravná. Pak mám Tess, moje dvojvaječné dvojče. Sice je mé dvojče, ale je úplně odlišná. Ona je ta výborná sportovkyně, ta zdivočelá rusalka, ta ve středu pozornosti. Hm, když to tak uvážím, ve středu pozornosti jsme bývaly vlastně vždycky obě. A přesto, že jsme tak odlišné, jsme nejlepší kamarádky. A ta poslední, Jane, ta je ta nejtvrdohlavější holka co znám. Vždycky si vymaní to, co chce. A to jsou jí teprve tři.
"Proboha, prosím tě, pohlídej ten čaj, já musím za Annie." stačila jsem pochytit od mamky, která už spěchala nahoru.
Jáj, co jí zase je? pomyslela jsem si.
Po tom co jsem odstavila čaj a skončila se svou snídaní jsem šla nahoru do mojí a Tessiny koupelny, ale zjistila jsem, že tam Tess už je.
"Dělej, Tess," houkla jsem na ni skrz dveře.
Běžela jsem tedy zatím do svého pokoje překontrolovat jestli mám všechny věci připravené. Hm, tak to bychom měli, kartáček na zuby, pasta, ručník, šampon na vlasy, sprchový gel a kosmetika... Kosmetika! Kde mám kosmetiku?! Jistě, nechci vypadat jako štětka hned první den, ale jako strašidlo taky ne. Převrátila jsem svůj pokoj naruby, ale nenašla jsem. Přišla Tess a pomohla mi, ale nenašly jsme. Pak mi nabídla, že můžu používat její, ale ta taky nebyla k nalezení. Nakonec jsme si vzaly máminu kosmetiku(má jich fakt slušnou řadu, takže si toho ani nevšimla).
Annie už musela do školy a rodiče do práce. Tak ji vzali s sebou a vyklopili ji u Amálky, mé bývalé školy.
Jane zas šla poprvé do školky a tam ji vzala babička Greta.
Zůstala jsem doma sama s Tess. Obyčejně bysme byly rády, protože bysme si každá zalezla do svého pokoje a pustila si svůj notebook, tam chatovala s kámoškami a kámošema, psala své příspěvky na náš blog nebo jen tak poslouchala muziku. Někdy jsme byly i spolu a zpívaly jsme karaoke, trsaly nebo jsme si jenom povídaly. Ale dneska to bylo jiné.
Po tom co jsme vyřešily problém s kosmetikou a Tess vyšla z koupelny, vlezla jsem si tam. Dala jsem si rychlou sprchu na osvěžení, pak si vyčistila zuby a opláchla obličej. Pak jsem si nanesla jemné stíny na víčka očí a i když to nebylo skoro vidět, byla jsem spokojená. Pak jsem jenom přetáhla rty jelením lojem a byl konec.
Došla jsem pak do předsíně kde jsme s Tess už měly naskládaná svá zavazadla. Koukly jsme na hodiny. Ukazovaly osm. Tak jsme si zalezly do svých pokojů s naší novou knížkou k narozkám. Ve dvacet jsme se zase sešly dole a kývly na sebe. Už bychom měly vyrazit, ale máma tu nebyla. Kývly jsme na sebe. Zažily jsme tyto situace už snad stokrát, takže to už nebyl problém. Mamka to ne vždycky stihla, tak jsme si musely poradit samy. Vzaly jsem klíče a otevřela. Vypochodovaly jsme ven na zahradu. Pak jsem zamkla a už jsme se táhly k bráně. I tu jsem otevřela a byly jsme na chodníku. Naposledy jsme se nadechly vůně našeho domova a pak jsme šly.
Máme tu školu dost blízko, takže jsme nemusely spěchat. Jen přes silnici a kousek do kopce. Já jsem za sebou táhla svůj malý fialový kufřík a Tess svou zelenou sportovní tašku. K tomu ještě spacáky.
Před školou už byly hloučky nových studentů. Probojovaly jsme se s Tess až k hloučku s naší novou třídní.
"Ááá, tady jste," řekla s milým úsměvem. "Macy a Tess Scarletovy?"
"Ano, paní profesorko," řekly jsme unisono.
Když si nás zapsala, šly jsme k autobusu a naložily jsme svá zavazadla do kufru autobusu. Pak jsme začaly vyhlížet mamku, i když jsme věděly, že je to marné.
"Nastupovat!" rozlehlo se po celém okolí.
Začala nás volat podle abecedy.
"Macy Scarletová!" - přiběhla jsem a nastoupila do autobusu. A právě v tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem tu výzvu co tu tak dlouho visela ve vzduchu přijala.

Pan Namyšlenej
Když jsem vstoupila do autobusu, tak už tam bylo celkem dost lidí. Ale našla jsem si dvě krásná místečka vzadu. Když jsem si sedla, viděla jsem oknem Tess, jak přibíhá k autobusu a nastupuje.
"Pohni sebou, Tess."
"No vždyť už jdu..."
Všichni primáni (ano, pokud jste si nevšimli, naše nová škola je gymnázium) už byli v autobuse, tlachali spolu ti co se znali a pokukovali po těch co neznali.
"Milí žáci, budeme se muset trochu uskrovnit, pár velkých studentů se nevešlo do autobusu a tak pojedou s námi," oznámila nám naše třídní profesorka. "Vy tam vzadu, pojďte blíž..."
Samozřejmě, že jsme to musely být i my. Tak jsme šly dopředu, ale tam už nikde volná dvojmísta už nebyla, takže jsme se musely nějak poradit. Tess měla to štěstí a sedla si vedle holky. Já, věčný smolař, musela skončit u kluka. Ale aspoň jsme byly přes uličku. Vytáhly jsme si knihy a začaly číst.
Vtom do autobusu přišel i někdo jiný, nějaká slečna(paní bych jí ještě říkat nemohla a holka taky ne). Měla tak středně tmavé hnědé vlasy, měla takové to barevné tričko, které si vyrobíte a vypadala celkem sympaticky.
"Milé děti, já jsem profesorka Smyčková a budu vaše třídní," předala nám informace o sobě, "a toto," ukázala na tu slečnu, "je Šárka. Je to absolventka našeho gymnázia a nyní chodí na Karlovu univerzitu."
Pak do autobusu nastoupila ještě jedna (asi) profesorka a řekla nám:
"Přeji vám pěkný pobyt, dobře se seznamte a buďte na sebe hodní!" a odešla.
"Jestli jste to právě nepoznali, právě jste viděli vaši ředitelku, Milenu Minaříkovou" dozvěděli jsme se.
Pak se dal autobus na cestu. Začetla jsem se do své nové knížky, Monster High. Tess zas dostala Volleyball Girl.
"Tak, a teď děti, dostanete kartičky a tam budete započítávat všechno co jste spočítali cestou. Budete to dělat ve dvojicích, tak jak sedíte."
Zaúpěla jsem. Ještě jsem se ani nepodívala, vedle koho to vlastně sedím. Jenom jsem věděla, že sedím vedle kluka. Jen tak po očku jsem se koukla a zahlídla blonďaté vlasy. Jé, to by mohl být ten kluk, co mi o něm vyprávěla Kája. Jak se do prkýnka jmenoval?! Jo, už vím, Hořejší! Hmm, to bude zas společnost... Koukla jsem se pořádně a se zklamáním jsem se odvrátila. Jak jsem mohla být tak hloupá! Tenhle kluk vypadal úplně jinak než kluk, kterého mi popisovala Kája. Měl rovnátka, špinavě blond vlasy a prostě byl jinej než jsem si myslela.
"Jak se jmenuješ?" zaútočila jsem hned.
"Filip, a ty?"
"Macy... Hej, tak ty počítej a já to budu zapisovat, OK?"
"Hmm..." zamumlal do neurčita.
Myslela jsem si, že to bude takovej zakřiklounek, tak jsem se ho radši dál neptala, aby si o mně hned první den neudělal obrázek s nadpisem *VLEZLÁ*. Začal počítat a já zapisovala. Koukla jsem se přes uličku, protože jsem se chtěla podívat jak se baví Tess. Právě se tam s tou ňákou holkou řehtaly jak šílenci a já si začala připadat tak sama. Řehtaly se tak vehementně a bavily se sebou tak důvěrně, jako by se už znaly. Ale co já vím, třeba jo. Tess totiž chodila na jinou základku než já, sice potom i se mnou, ale stejně. Máma totiž chtěla předejít běžným hádkám mezi sourozenci, které jsou ale hlavně mezi dvojčaty. My jsme ale byly spřízněné duše. A tak, když jsme vedly s tou školou co tam chodila válku, ona se k nám přidala. O pololetí se přidala k nám do třídy. Přijali ji v pohodě, protože si na ni už zvykli. Ale teď jinam.
Potom, když nás už to přestalo bavit a unavilo nás to, já se zase začetla, ale nechala jsem toho, neboť se mi začalo dělat špatně. Pak jsem si začala kreslit a grafitovat do svýho bloku, ale i to mě omrzelo. Tak jsem se snažila vytáhnout z toho zakřiklounka něco a přijít na téma o kterém se rád baví. A přišla jsem na to hooodně rychle.
"Byl jsi ve svý třídě oblíbenej?" zeptala jsem se ho.
"Ani ne, spíš mi nadávali do šprtů a tak..." odpověděl zdráhavě.
Nejradši bych si za to nafackovala.
"A kam jsi chodil na školu?" - to ho docela oživilo. Aha, klíčem bude škola!
"Ve Švermově, to určitě neznáš..."
"Ale jo, znám! Chodí tam totiž moje sestřenka."
"A kolikátá jsi byla?" zeptal se mě se zájmem. Brzy jsem přišla na to proč.
"Druhá. A ty?"
"První."
"Gratuluju, jsi dobrej." bylo to upřímné, ale taky jsem zjistila kdo je ten hajzl co mě a Tess předhonil.
Začali jsme mluvit o takových nesmyslech jako je škola a tak. Zjistila jsem, že ho bere fyzika a tak jsem mu dala přezdívku - Fyzik. A později se to i uchytilo. Zdá se, že je to nějaký Einstein II. Potom jsme zase začali počítat nálepky na autobuse a on mi říkal, že je to v němčině.
"Toho jsem si taky všimla."
A začal vykládat, jak umí německy a tak. Jo, málem jsem zapomněla, je to taky tak trochu vychloubač, ale ten, který se má čím chlubit.
"A v Rakousku se taky mluví německy."
"To máš pravdu," připustil.
"No, ale v Rakousku je úplně jiná němčina než v Německu," řekl jeden kluk co seděl šikmo přes uličku přede mnou.
Co se plete do rozhovoru jiných lidí?! Dost mě naštval. Ten si o sobě musí myslet kdovíco. Od té doby mi zůstal v hlavě jako *Pan Namyšlenej*.

Cesta

30. ledna 2012 v 19:19 | prima holky |  Příběhy



Pane Bože, zase nějakej super výlet za ségřinou zábavou a ta cesta. Babi pojede rozvalená na předním sedadle a bude vyprávět, jak si to dneska zase užijem. Táta bude manipulovat u našeho výjezdu z garáže a mamka se na to nebude moct koukat. Ségra bude řikat, jak se těší a jestli jí rodiče koupěj další barbie. A já budu sedět zmáčklej na zadnim sedadle. To zas bude den. A je to tady. Ach ne, babi se zase navoněla nějakou strašně silnou voňavkou.
,,Tak a jestlipak víte, kam dnes pojedem?" ptala se nás babi i když věděla, že všichni už víme, že to bude zase něco parádního. ,,Že bychom zase jeli do Barbielandu?" ptal jsem se otráveně. ,,Kdepak, dneska to bude něco zábavnějšího a protože jsme minule byli na holčičí akci……"
,, A taky předminule a předpředminule... Vždycky!"naštval jsem se. ,,Proto pojedeme dnes někam, kam chce Niky," řekla babi. Začal jsem kulit oči, to bylo poprvý, co jsem mohl o něčem rozhodnout já.
,, Chci jet do Monsterlandu." A už jsme jeli. Je to od nás jenom kousek, ale nikdy jsme tam nebyli.
Už jsem se těšil až vylezu z auta, protože ta babiččina voňavka byla fakt příšerná. Super, konečně jsme byli na místě a já se mohl nadechnout normálního vzduchu. Ségra celá napučená vylezla z auta. Před námi byla velká budova Monsterlandu. Babi nejdřív nechtěla jít, ale nakonec jsem ji přemluvil, chtěl jsem ji vidět, jak jede na děsivé dráze. Koupil jsem tedy pět lístků na Monster dráhu. Sedl jsem si do stejného vagónu jako Emily a babi seděla před námi. Najednou se všechny vagóny rozjely 50km/h. Babi se strašně lekla a já se popadal
smíchy. Všude byly zelené slizy a věrohodné příšery. Opravdu jsem si to užíval, ale trochu mě zklamalo, že se babi neleká, ale pak, když se nad vozem objevil upír, babi se přece jenom lekla. Vůz prudce zastavil a byl konec. Teď jsme šli do slizkého bludiště. Já jsem musel jít s Emily, protože mamka řikala, že by se tam sama mohla ztratit. Mamka s tátou šli spolu a babi nechali jít samotnou. Já a Emily jsme byli z bludiště venku první, pak vylezli rodiče, ale babi se tam někde sekla. Šli jsme jí s Emily naproti a dovedli ji ven. I bludiště bylo super.
Rodiče s babi zůstali v Monster kavárně a já s Emily jsme šli na výstavu strašidel. Když jsme vešli, nebylo vidět ani jedno, ale jen jak jsme udělali pár kroků začala se postupně objevovat. Časový limit nám skončil akorát, když jsme vyšli z výstavy. Zastavili jsme se za rodiči a jelo se domů.
,,Sem se zase musíme někdy podívat, babi," navrhl jsem babičce.
Nasedl jsem do auta a už tu zase byla ta příšerná cesta domů.
,,A kam pojedeme příště, Niky a Emily?" ptala se nás babi a já už měl odpověď na jazyku.
,,Do Barbielandu!" vykřikla Emily a babi opět souhlasila. Takže jsem byl zase starší sourozenec, který jezdí na zábavu své sedmileté sestry. To bude zas zábava.
Nikolas Vernër - oběť mladšího sourozence

Halloweenská noc

30. ledna 2012 v 19:18 | prima holky |  Příběhy

Klíčová otázka : Vydržíte o Halloween neječet strachy?


Halloweenská noc aneb ztraceni blízko domovaMonika a Klára si sedly k počítači a začaly vyhledávat : Halloweenské kostýmy, haloweenské dekorace a hlavně Halloweenská STRAŠIDLA.Monika se najednou zděsila

,, Kláro, podívej, že tohle není možný, tohle se nemohlo stát." dořekla a vystrašeně se podívala na Moniku. ,, Ale jdi, jenom si tady někdo z lidí dělá srandu, vždyť přece sama víš, jaký jsou kluci z naší třídy." Odpověděla Monika a podívala se na Kláru, jako když spadla z višně. ,, Je Halloween a to je možný úplně všechno."


Holky si dál četly článek :

V listopadu roku 1992 se ve městečku Marpl zabila 20tiletá dívka. Říká se, že ve sklepě, kde cvičila na kladině spatřila červeného anděla, Zděsila se a z dvoumetrové kladiny spadla a pád nepřežila. Dívka byla gymnastka s vynikajícími výsledky, ale asi pět měsíců před tragédií jí praskla achilovka při nepovedeném cviku na hrazdě. Právě o Halloween si chtěla připomenout své mistrovské číslo a to se jí stalo osudným. Někteří lidé tvrdí, že se jí její číslo prostě jen nepovedlo, ale její nejbližší přátelé a rodina si myslí, že Michaela Georgová by se takové chyby nedopustila. Její matka nám na to řekla ,, Padat při zkouškách pro Míšu byla už celkem známa věc a první, co se učili bylo ,, umět padat". Naučila se vždy dopadnout na celé nohy nebo si prostě sednout. Nikdy by se nedopustila takové chyby." ,, Jsme si jistí, že Míša nebyla blázen a opravdu tam dole ve sklepě něco viděla. Nejsme si jistí, zda to byl červený anděl - symbol smrti a trápení, ale víme, že se tam něco stalo."říkají přátelé Michaely. Rodiče zesnulé dívky dříve bydleli na adrese MARPL, U UPÍRA 947, ale hned po smrti se celá rodina odstěhovala do USA a nezanechali po sobě nejmenší stopy.

Jennifer Allisonová 22. listopadu 1995


Obou dvou dívkám zůstal na tvářích strnulý a nejistý obličej. ,, Pořád si myslíš, že tohle vymysleli nějací puberťáci?" ptala se vystrašeně Klára. ,, Ne, už o tom ani neuvažuju." odpověděla. ,, U Upíra 947………….tam bydlí slečna McBatová."

,, Co tím myslíš???" ptala se ještě míň sebejistě než před tím. ,, Na Halloween vždy odjíždí do USA, prý tam má nějaké příbuzné. Nepřijde ti to zvláštní? Rodiče Michaely se po její smrti odstěhovali do USA a slečna McBatová tam o HALOWEEN každoročně jezdí."zamýšlela se Monika. ,, Co to může znamenat? Možná je to jen hloupá náhoda, ale možná je tam něco moc důležitějšího, ale CO? ,, To právě ještě nevím." Odvětila Monika a začala popojíždět myší. ,, Musíme se do toho sklepa podívat, vrátit se tam kde Michaela umřela." Klára na to: ,, To snad nemyslíš vážně? My polezeme do sklepa, kde umřela nějaká holka a ještě k tomu v době kdy tam umřela? Ne, ne, ne Mončo, to je opravdu úplná blbost.


Monika věděla, že slečna McBatová si sklep nechává otevřený pro kočky, protože tam stejně není co ukrást. I když se Klára vzpouzela nakonec ji přemluvila. Vzala dvě tašky přes rameno a začala do nich cpát : dvě baterky, dva pepřový spreje ( pro jistotu, co kdyby se tam něco zvrtlo), zápisník a propisky. Ze svojí skříně vytáhla dva teplé svetry a šusťákové bundy. Dva páry lyžařských ponožek a kotníkové boty.

,, Seš si jistá, že je to dobrej plán?"

,, Ne, ale chci vědět, co se tam té noci stalo." odpověděla statečně Monika.

Vzaly si ty tašky, Monika vzala klíče z věšáku, nasadily si čepice a udělaly první krok z domu. ,, Tak a teď už není cesty zpět" řekla Monika a zamkla dům. Přešly k domu slečny McBatové, který byl přes ulici. Najednou si obě dvě něco uvědomili - ten dům je strašně zvláštní, má popraskané stěny, je porostlý břečťanem a všechna okna jsou tajuplně tmavá = vypadá jako upíří sídlo. ,, Už vymýšlíme pěkný hlouposti, Moniko, opravdu bychom se měli ještě vrátit dokud je čas." tvrdila Klára.

,, Před vchodem jsem řekla ,, už není cesty zpět" a to pořád platí." Odsekla jí Monika.


Otevřely vchod do sklepa a zděsili se ,, Pane Bože, tady se od té vraždy nikdo nebyl" lekla se Monika. Klára se na Moniku s údivem podívala,, Počkej, počkej, co si to říkala, že od té VRAŽDY? Ty si myslíš, že Michaelu Georgovou někdo úmyslně zabil? V zápisech je jasně napsáno SPADLA Z KLADINY a ne, že jí někdo shodil."

,, Já si to ale nemyslím a neříkám, že jí někdo shodil, mohla zemřít i jinak." Stála za svém Monika.

Na zemi byly velké kaluže krve, převrácená kladina a……..ČERVENÝ ANDĚL?

Na zdi byl pověšený hrůzostrašný anděl, kterého by se lekl i nebojácný člověk.

,, Měla jsem pravdu, byla to vražda, ale nešťastnou náhodou. Nějací vtipálci sem o Halloween pověsili tohoto anděla a čekali na zábavu."řekla Monika. ,, Ale pak se zvrtlo a místo žertu z toho byla úplně zbytečná smrt." dodala Klára.

,, Teď jenom zjistit, kdo to byl." ,, Snad nechceš jít hledat ještě někam dál? Co třeba do lesa, tady je to pro nás moc málo nebezpečné, co?"naštvala se Klára a čekala na odpověď……………,, To snad nemyslíš vážně, že ne. Doufám, že nechceš jít teď o Halleween sama do tmavého lesa?"vystrašila se Klára.

,, to právě, že chci. Kam jinam se schovávají takovýhle vtipálci." odpověděla Monika a vytáhla baterky.


Vyšly ven ze sklepa a ulevilo se jim, protože ve sklepě byl strašný zápach. Došly až na konec ulice U Upíra a tam se zastavily, protože stály před velkým a tajuplným lesem, který vlastně ani neznaly. Monika se hluboce nadechla a jedním krokem do lesa vstoupila.


,, Moniko,Moniko,Moniko,Moniko,Moniko"opakovala ozvěna. ,, Podívej, tady je vyšlapaná cesta, pojďme."řekla Klára. Holky vstupovaly stále hlouběji a hlouběji do lesa, když najednou Monika prohlásila ,, Teď musím něco přiznat - my jsme se ztratily."

Před jejich očima se objevila záchrana - kluci od nich ze třídy : Joel, Thomas a Georg. ,, Cože se nebojíte takhle pozdě večer chodit do toho nejhlubšího kouta lesa?" ptal se Joel, který se líbil Monice.

,, My jsme se tak trošku ztratily"přiznala Monika.

,,Tak pojďte, my vás dovedem ven."řekli kluci. Za chvíli už byli všichni venku z lesa.



Holky se smutně vrátily domů s pocitem, že nevypátraly vůbec nic. Když to se znovu podívaly na článek , dočetly ho a najednou jim to došlo.

Byl to zestručnělý obsah knížky ,,Halloweenská tragédie" kterou napsala Jennifer Allisonová. V domě slečny McBatové se natáčel také tento film a proto se o něm Jennifer Allisonová ve svém článku zmínila. Všechny ty věci ve sklepě byly jen kulisy z natáčení, které si slečna McBatová nechala na památku.


,, Tak takhle to bylo, žádná vražda, ale americký film" radovala se Klára,, ale pořád mi není jasné, proč slečna odjíždí do USA?."

Monika jí odpověděla,, To je přece jasný. Slečna McBatová je tu úplně sama, s Jennifer Allisonovou se zřejmě kamarádí a ta je z USA, tak za ní normálně jezdí. O Halloween zrovna proto, že oslavují výročí svého filmu."


Halloween je napínavý a vzrušující, jen holky trochu mrzelo, že na to přišly díky tomu, že článek nedočetly.Mrkající


Moje 15. narozeniny

30. ledna 2012 v 19:15 | prima holky |  Příběhy

Moje 15.narozeniny




No jo, ten čas ale letí. Nedávno mi bylo osm, bylá jsem malá holčička, která nosila zaplétané copánky s mašlemi a růžové šatičky s obrázkem medvídka Pú. Najednou mi je 15, ani nevím jak je možné, že jsem tak rychle dospělá žena. To zas ne, nesmím přehánět, ale přece jenom 15, to už je nějaký věk. Nedávno jsem byla třeťačka a najednou chodím do prváku na gympl. Nevadí mi být * dospělá *, má to své výhody i nevýhody, ale bohužel v mém případě jsou tu spíš ty nevýhody.

V mém věku už mi záleží na tom, jak vypadám a to u mě není zrovna velká sláva. Jsem malá, ale moje váha je velká. Mým kamarádkám nevadí, že jsem jako slon, ale mně ano. Snažila jsem se zhubnout jakýmkoliv způsobem, ale nikdy to nevyšlo - ráno jsem rohlíky, co mi připravil táta dávala do lednice a čaj, co mi uvařil jsem vypila jen do půlky a zbytek vylila do dřezu. Lístky na oběd jsem dávala Týně, která byla jako tyčka. Až do cesty domů mi to vyšlo.. Ale ten pitomý autobus, ve 30 stupňovém vedru se táhl jako hlemýžď a moje tělo už to nevydrželo. V autobuse jsem normálně omdlela a práskla sebou na zem. Seběhl se kolem mě hlouček lidí a já viděla jen rozmazané fleky. Když konečně dojel na zastávku a já se doplížila domů, byl průšvih. Mamka na mě začala křičet, že jsem klidně mohla zkolabovat a to by byla teprve legrace. Pak se ale uklidnila a začala mi naivně domlouvat, že prý nejsem tlustá, jen nejsem vychrtlice jako všechny ostatní holky u nás ve třídě.

Škola mi doposud tolik nevadila, až na jeden jediný pitomý předmět - TĚLOCVIK. Ať děláme cokoliv, vždycky to pro mě skončí katastroficky :

- šplháme po laně a já jako jediný tele se snažim dostat alespoň do půlky, ale prostě to nejde

- všechny holky na kruzích dělaj kotrmelce a různý otáčky a já opět neudělám ani pitomou "baletku"

- stojky, hvězdy, kotrmelce, tohle všechno na tělocviku děláme a já jediný co udělám je šišolatej kotrmelec a to ještě vždycky skončim vedle žíněnky

- otočky na hrazdě,ty radši ani nezkouším

Jedině tak vybíjená, tak celkem ujde, je na ní potřeba velká síla v rukou a tu já mám.

Je tu jeden jediný předmět, který úplně zbožňuju - francouzština. Máme báječnou učitelku, paní Irenu Plátkovou. Ještě jedna výhoda, máme i rodinnou mluvčí madam Jambon /žambon/. Z francouzštiny jsem snad nejlepší ze třídy, ale to nikdo neocení. No co, hlavně že mě baví a mám z ní dobré známky.

Stejně, alespoň trošičku bych se chtěla zlepšit… V brzké době, jak už sem řekla budu mít narozeniny ( teda už jsem je měla, ale oficiální oslavu budu mít až za pár dnů ). To je výborná možnost, rodiče mi naznačili, že 15 let, to je požehnaný věk a tak "možná " bude trošku víc dárků než jindy. Využiju toho a u rodičů vyškemrám pár činek a další posilovací náčiní, já se v tom moc nevyznám, tak doufám, že táta vybere něco dobrýho.

Úplně nevím, co si mám přát. 1. část těla mi říká ať činky a ta 2. iPod… Co mám dělat?

No co, řekla jsem si, že činky, tak ČINKY! Už mě od toho nic neodradí. Teď se musím rozhodnout, jak těžké… kilové nebo snad dvoukilové? To si budu muset ještě pořádně rozmyslet. Nebo ne, nebudu si s tim lámat hlavu, radši se pustím do těch francouzských slovíček. Tak jambon, jambon a pořád to opakuju, pak si ale něco uvědomím :

jambon / žambon/ …. šunka

To je legrační, naše rodinná mluvčí se jmenuje šunka.

Ale dost s francouzštinou, začal mi vyzvánět mobil:

, Ano, tady Irena Janková, kdo je u telefonu? '

" Ahoj Irenko, tady máma, začni připravovat na oslavu, dneska si táta udělal čas a může přijet, volám ti dřív, abys to všechno stihla. Zrovna pro něj jedu na letiště, takže máš tak 2 hodiny času, ještě se stavíme v kavárně pro něco dobrýho, jo?"

Já už ale neodpověděla a zavěsila. Byla jsem šťastná, že táta přijede, ale zároveň strašně naštvaná. Nikdy si na mě neudělá čas a konečně na moje narozeniny přijede, dá mi dárek a hned zase odjede?! Je to na houby, skoro vůbec se nevidíme, pořád jen PRÁCE, PRÁCE !!!

Mobil začal znovu vyzvánět svoji melodii. Koukla jsem na displej a zase máma, vlastně koho jiného jsem čekala? Hovor jsem zvedla, ale už sem nic neříkala z mobilu se jen naštvaně valilo :

" No tak Ireno, kde si? Odpovíš mi? Proč si mi to zavěsila?…..,_"tohle bylo ještě v pohodě, ale pak " Ireno, si ze mě děláš srandu, no tak, odpovíš mi? Co si to vůbec dovoluješ mi zavěsit telefon, slyšíš?"

Už jsem neměla náladu to poslouchat a tak jsem opět zavěsila. Vzala jsem mobil a když začal vyzvánět po třetí, vypnula jsem u něj zvuk a šla pustila na plné pecky stereo, kdyby náhodou telefon začla znovu vibrovat.

Co mám dělat, když tu oslavu nepřipravím, máma mě zabije, když ji připravím, bude na mě křičet stejně. Nejradši bych do toho praštila, ale to bych si pak znepřátelila i tetu Karin, strýčka Viktora a dvojčata Tery a Lucy. Záleží mina nich vůbec? Nejradši bych se zamkla do pokoje, lehla si do postele i s compem a psala si s Nikolou přes facebook. Jo, to by bylo super. Ale ne, já musím připravovat tu pošahanou oslavu, na které si mě stejně nikdo nebude moc všímat i když je moje. Ach jo, narozeninový pátek jsem si představovala jinak. No co, nějak to snad přežiju.

Začala jsem po celém obýváku rozvěšovat barevné praporky a házet stříbrné třásně. Na lustr jsem pověsila velký čínský přehoz, který teta Karin přímo zbožňovala. I celý stůj jsem prostřela v čínském stylu, nevím proč, ale ta Čína mě prostě láká. Zase mi začal vibrovat telefon. Teda jestli je to zase máma, tak už se vážně naštvu… Cože táta mi volá, jeho číslo už jsem na svém displeji neviděla asi rok :

, Halo, tati? Co se stalo, proč voláš?'ptala jsem se trochu zvědavě a trochu vyděšeně.

" Ahoj Irčo, hele, vím, že jsem slíbil, že přijedu, ale naše letadlo mělo nehodu"

Na chvíli v telefonu bylo hrobové ticho.. .

, Cože, počkej, počkej. Chceš říct, že…'

" Mamce jsem už volal a neboj, nic vážného se nestalo, vyřadil nám jeden motor a letadlo letělo nevyváženě. Zlobíš se?"

, Ne, v pohodě. Tak to oslavíme někdy jindy no. Kdy přiletíš sem domů?'

" To je právě to. Měl jsem určený jeden den volna, zítra odlétám na půl roku do Afriky."

, No tak to se nedá nic dělat, ale nevadí oslavíme to, až se vrátíš. Ahoj, už musim.'

Páni, tohle je na mě opravdu moc silný kafe, Dělám, jako že je mi to jedno, že je všechno v pohodě, ale ve skutečnosti mě to strašně bolí. Odlétá na půl roku a rozloučil se telefonem?! Tak to dopadlo ještě hůř, než jsem myslela , ani to * ahoj * mi neřekne on sám. Kdo to zvoní v tuhle dobu? Už je celkem pozdě.

, Dobrý den, kdo jste' vykoktala jsem.

" No já jsem brigádník doručovací služby a nemusíte se mě bát. Mám pro vás dost velký a těžký balíček, jste Irena Janková?"

, No to jsem a od koho je ten balíček?'

" Od nějakého pana Adama Janka. Zřejmě váš příbuzný…"

, Ano, to je. Nashledanou a děkuju!'

Rychle jsem začala trhat bílý papír z velkého balíku a nestačila jsem se divit. Stála přede mnou velká sada která obsahovala, činky, tyč, posilovací nástroje a hromadu dalšího náčiní. Byla jsem štěstím bez sebe, protože jsem věděla, že tohle všechno je od táty. Co to je, úplně na dně bedny byl ještě jeden malý balíček. Obal z něj jsem ztrhla jako náplast. Nevěřila jsem svým očím, v rukách jsem držela můj bílý vysněný iPod. Dostala jsem úplně všechno, o čem jsem snila. Jeden důležitý dárek mi tu přece jenom chyběl, rodina a TÁTA, protože i když mi dal úžasné dárky, jeho mi to nikdy nenahradí.

Úvod

26. ledna 2012 v 13:12 | prima holky |  Jak má správně vypadat OPRAVDIVÉ přátelství?
To úplně nejdůležitější na světě jsou tři věci - rodina, němé tváře a opravdoví přátelé. Toho třetího je tu čím dál tím méně.. Lidé už jen předstírají přátelství a někdy ho využijí a pak vás zradí. Takhle by to ale nemělo být, když tohle někdo udělá, je to tak nejpodlejší a nejošklivější věc, kterou vám může způsobit. Opravdový přátelé by tohle neměli dělat. S opravdovým kamrádem byste si měli důvěřovat a jeden druhému neubližovat!
Co nejvíc ublíží a jak byste se ke svému kamarádovi NIKDY neměli zachovat!!!
Zrada, to je to moooc ošklivé. Ale když kamarádová nevěříte nebo k němu nejste upřímní, to taky moc zamrzí. Tak si na to dávejte pozor, aby ste svému kamarádovi nikdy nic takového neudělali a duševně mu neublížili.


Jaké to je, když ztratíte mazlíčka?

15. ledna 2012 v 17:23 | prima holky |  Co nejvíc zabolí?!
Jaké to je, když ztratíte mazlíčka?
Ať už o něj přijdete jakoliv, vždy to dlouhou dobu strašně bolí. Říkáte si, proč se to muselo stát zrovna vám a vlastně si uvědomíte, že váš mazlíček zemřel úplně zbytečně. Když je váš mazlíček už starý, nemocný a poté zemře, vždycky trvá strašně dlouho než se s tím vyrovnáte, ale....? Nejhorší je, když víte, že byl zdravý a máte pocit, že jste ho mohli ještě zachránit. Je jisté, že NIKDY, NIKDY na své zvířátko nezapomenete, ale kdybyste jen trůchlili a nechtěli jste na něj zapomenout, nedá se to vydržet, člověk má jen pocit, že se zblázní a v ničem mu to nepomůže.
Jak zahnat svůj žal?
Každý, komu se tahle ošklivá věc někdy stala na svého mazlíčka vzpomíná... Ale to úplně nejlepší, co člověk může udělat je vybrečet se a pak pokračovat v životě. Jak můžete zaplnit tu díru, co tu najednou vznikla? Pořiďte si nové zvířátko, ale nikdy mu nedávejte stejné jméno, jako mrtvému zvířátku, to bylo, je a bude vždy a všude jen jedno i když už mezi vámi není.
A věřte mi, tohle není článek zkopírovaný z nějakých jiných stránek, je to psané tak, jak to cítím. Já sama jsem tuhle nepříjemnou věc zažila, vyplakala se, ale pochopila, že život jde dál. Po delší době jsme si pořídili nové zvířátko a je to tak, vždycky, když jdu spát si na své mrtvé zvířátko vzpomenu, ale zároveň si uvědomuju, že teď mám doma dalšího úžasného tvora.

Co chcete?!

6. ledna 2012 v 18:40 | prima holka |  * klasické * pohádky
Milí čtenáři, milé čtenářky, vím, zatím tady toho moc není,ale to se v brzké době napraví... Máme už připravenou spoustu pohádek, ale?... Je tu jeden problém - máme psát klasické nebo moderní. O tom rozhodne anketa, která je k článku přidaná. Hlasujte řádně a poctivě a hlavně rychle, ať nemusíme dlouho čekat a hned sem přidáme nové články.
Nevinný